Elektřina z vodních elektráren není tak "čistá", jak se obvykle soudí. Z přehrad se totiž uvolňují skleníkové plyny, které pod sebou v ovzduší zadržují teplo.
Tento poznatek není úplně nový, ale teprve nyní se začíná brát vážně. Podstatou problému je, že ve stromech a dalších rostlinách, které rostou v nezatopené části přehrady, je zabudován uhlík, jeden ze základních prvků živé hmoty. Když hladina vody stoupne, zatopené rostliny začnou tlít a uvolňují do ovzduší skleníkový plyn oxid uhličitý. To by ještě nevadilo, protože tento plyn tytéž rostliny předtím, při svém růstu, "stáhly" z ovzduší. Jeho uvolnění je tedy součástí přírodního cyklu a nezvyšuje celkové množství oxidu uhličitého v atmosféře, jako to dělá spalování fosilních paliv.
Významnější je, že zaplavená rostlinná hmota se na dně nádrže rozkládá za nepřítomnosti kyslíku, čímž vzniká metan rozpuštěný ve vodě. Do vzduchu se dostává, když voda prochází přes přehradní turbíny. A to je už horší, protože metan je významný skleníkový plyn, má jedenadvacetkrát větší "ohřívací efekt" než oxid uhličitý.
Hladina vody v přehradách se průběžně mění, takže se na dně stále obnovuje rostlinný materiál, který se tam rozkládá. Philip Fearnside z brazilského Národního ústavu pro výzkum Amazonie propočítal, že například vodní elektrárna Curuá-Una v brazilském státě Pará přispívá ke skleníkovému efektu třiapůlkrát víc než tepelná elektrárna o stejném výkonu. Jeho výsledky jsou zveřejněny v publikaci Mitigation and Adaptation Strategies for Global Change.
Pochopitelně, každá vodní elektrárna má jiný dopad v závislosti na tom, jak moc se mění dosah její hladiny. Tvorba metanu ve vodě také souvisí s teplotou - v teplých končinách se ho vytváří mnohem více než v zemích chladnějších.
Diskuse v mezivládní komisi pro klimatickou změnu, pracující pod patronací Organizace spojených národů, se začnou zabývat vlivem metanu z přehrad v příštím roce, připomíná časopis New Scientist. Zastánci názoru, že pouze jaderná energetika nezpůsobuje oteplování Země, tak získávají další argument.