Myšlenka znovu zužitkovat materiál ze starých věcí a tím šetřit přírodu je ušlechtilá a propagovaná. Je tedy s podivem, že zatímco barevně odlišené popelnice jsou halasně vítány, nesetkává se recyklace se stejným pochopením v případě odpadů průmyslových, konkrétně u použitého jaderného paliva. Jaderná elektrárna o výkonu 1000 MW vyprodukuje za rok 25 - 30 tun použitého paliva. Z 96 % jde o nevyužitý uran 238U. Vysoce radioaktivní štěpné produkty tvoří tedy jen malou část odpadního materiálu, z každé tuny jen asi 35 - 45 kilogramů. Od 40. let minulého století je znám proces přepracování použitého paliva, při kterém se nebezpečné radioaktivní látky od neškodného uranu oddělí. Zbylý uran se vrací do jaderného koloběhu - obohacuje se o štěpitelný, ale velmi vzácný izotop 235U a znovu putuje jako čerstvé palivo do elektráren. Jedna tuna přepracovaného paliva ušetří dvě tuny přírodního uranu.
Při spalovacím procesu dochází k přeměně části uranu 238U na plutonium 239Pu. To se chová stejně jako štěpitelný uran 235U, lze jej tedy použít jako palivo. Oddělené plutonium se mísí s uranem, čímž vzniká štěpná směs známá pod názvem MOX (UO2+PuO2). MOX lze bez problémů použít v reaktorech postavených po roce 1980 jako palivo. Ve většině reaktorů může MOX nahradit asi třetinu paliva, v některých dokonce polovinu. V Japonsku se bude stavět reaktor, který pojede výlučně na MOX.
Ve světě je v porovnání s počtem jaderných elektráren jen málo recyklačních firem. Je to dáno tím, že recyklace uranu a plutonia je drahá a mohou si ji tedy dovolit jen bohaté země, jako je Francie, Velká Británie či Japonsko. Nízké ceny přírodního uranu této skutečnosti ještě nahrávají. Cestou "ekonomičnosti" jdou ale i Spojené státy. Pokud ale vezmeme v potaz cenu ukládání použitého paliva v trvalých podzemních skladech, není myšlenka přepracování takovou výstředností, jak by se zdálo. Přestože v současnosti vyjde trvalé úložiště až 1,5krát levněji, dlouhodobě tomu tak nebude. Ukládat z jedné elektrárny 30 tun ročně nebo pouhých pět je přece jen rozdíl. Je zřejmé, že s rozvojem jaderné energetiky v Indii, Číně a Japonsku bude jaderná recyklace brzy nutností. Bez ní totiž dojde přírodní uran jen o málo později než zásoby uhlí.