Zkušenosti se stěhováním bývají občas veselé, ale jen málokdo si ho rád vychutnává opakovaně. Své by o tom mohli vyprávět i logističtí pracovníci, kteří měli na starosti transport lopatek pro novou větrnou elektrárnu v dánském Østerildu.
obr. 1: Před samotnou cestou je nutno pečlivě zmapovat a naplánovat celou trasu – náklad se musí vyhnout nízkým podjezdům, malým mostům i neprůjezdným zatáčkám.
Tamní elektrárna je světovým unikátem, a to především díky svojí velikosti. U větrných elektráren totiž platí jednoduchá úměra – čím větší, tím výkonnější. Díky touze po čisté větrné energii tak moderní větrné elektrárny dosahují doslova obřích rozměrů.
obr. 2: Kolos na cestě: 85 metrů na délku a 54 tun hmotnosti se na silnici každý den nevidí.
Šestimegawattová elektrárna v Østerildu je proto vybavena lopatkami o délce 75 metrů, které při rotaci opisují kružnici o průměru 154 metrů. To je pro představu o celých 34 metrů více, než je průměr Londýnského oka a téměř dvojnásobek rozpětí křídel Airbusu A-380. Tato velikost lopatek je s ohledem na požadovaný výkon elektrárny nezbytná a vyžaduje značné množství inženýrského umu, který konstruktéři společnosti Siemens museli prokázat při jejich výrobě. Samostatnou kapitolou je také náročná přeprava lopatek na místo určení.
Lopatky byly vyrobeny ve speciálních formách, do kterých byly postupně vkládány vrstvy balzy a sklolaminátu. Díky pokročilé výrobní technologii však nejsou lopatky spojeny z více kusů, jak je při výrobě takto rozměrných součástí běžné, ale jde o jeden celistvý kus. Po nanesení všech vrstev je celá forma utěsněna a vakuována, čímž dojde k lepšímu rozložení epoxidové pryskyřice. Poté je forma kvůli vytvrdnutí povrchu ještě zahřívána a na závěr je celá lopatka natřena barvou. Takto zhotovené lopatky jsou přibližně o 10 až 20 % lehčí, než lopatky vyrobené běžným způsobem. Navzdory tomu jsou však velmi pevné a dokáží odolávat i velkým náporům sil, které na ně při rotaci působí.
Závodů, kde lze podobně velké součástky vyrobit, není mnoho. Lopatky pro elektrárnu v Østerildu byly konkrétně vyrobeny v továrně společnosti Siemens vzdálené 320 kilometrů a na místo musely být dopraveny po běžných silnicích. Lidé tak na cestě potkávali tahač dlouhý 85 metrů s nákladem širokým pět a vysokým čtyři metry. I přesto, že náklad vezl vůz s výkonem téměř 700 koní, nepřesáhl maximální rychlost 67 km/h. Částečně z bezpečnostních důvodů, zejména však kvůli hmotnosti nákladu, která činila 54 tun. Všechny lopatky byly do cíle dopraveny v pořádku, náročný transport si však vyžádal odstranění šesti pouličních lamp a jedenácti dopravních značek.
obr. 3: Náročný transport lopatek do destinace vzdálené 320 km od místa výroby si vyžádal odstranění šesti pouličních lamp a jedenácti dopravních značek.